Česky
English

Povaha pyrenejského horského psa

Roztomilý pes, nebo dobrý hlídač?

Vzhled pyrenejského horského psa dokázal v poslední době nalákat nemálo zájemců o toto plemeno. Exteriér však klame mnohými směry, a než se člověk rozhodne pro pyrenejského psa, neměl by se nechat omámit krásným vzhledem, ale zjistit, jestli i povaha a náročnost bílého medvěda jsou tím, co hledal, a chce s ním více než 10 let žít.

V dnešní době je to příjemný, krásný, ale nepraktický rodinný pes, který je nejen nekonfliktním kamarádem, ale zároveň dobrým hlídačem. Vlastně není jen dobrým, ale mimořádným hlídačem, kterému nic neunikne. Dává najevo svou přítomnost v hlídaném objektu, ale zároveň zbytečně nenapadá. Vše podezřelé ohlásí hlubokým štěkotem. Některá štěňata pyrenejských horských psů za soumraku a v noci poštěkávají zbytečně. U mnohých to věkem samo odezní a v dospělosti se řadí spíše ke klidným hlídacím psům, ale někteří mají snahu být za tmy zbytečně až moc iniciativní i v dospělosti. Proto bydlí-li se svou rodinou v hustěji zalidněné oblasti, je vhodné jej v mladém věku v množství štěkání na každý zvuk či pohyb v rozumné míře omezovat.

Většina pyrenejských horských psů má tendence každý den při soumraku i první půlku noci obcházet své teritorium a být opravdu stále ve střehu. Občas jen tak zavrčí nebo bafnou. Dávají tím najevo, že zde hlídají a ať se nikdo nepřibližuje.

Tento pes je výborným hlídačem, avšak agresivitu v pravém slova smyslu v něm asi nikdy neobjevíme. Nikdy a za žádných okolností typický pyrenejský pes neprojevuje dominantní chování vůči majiteli ani žádnému členu rodiny. A to je při jeho velikosti obzvláště důležité. Nemá žádné velké ambice být vůdcem smečky a prosazovat se. Naopak, rád projevuje náklonnost a dobromyslnost. Své rodině je naprosto oddán.

Je nadmíru přátelský k dětem a k jiným malým zvířatům. Má potlačený práh bolesti a velkou dávku tolerance, což je mnohdy při styku s nimi zapotřebí. Je to velice mírný, klidný a vyrovnaný pes, který ví, jak se chovat – a k dětem obzvlášť. I od těch nejmenších si nechá snad všechno líbit. Je něžný, trpělivý, ohleduplný a pohodový. Pyrenejského horského psa můžeme objevit coby hlavního hrdinu v celosvětově proslulém zfilmovaném díle „Bella a Sebastián“. Klidná a k dětem neuvěřitelně tolerantní povaha pyreneje je proslulá. Jen je třeba myslet na jeho mohutnost a váhu. Vlídnost k dětem a spolehlivost při hlídání jsou jeho největší přednosti.

K cizím lidem je zpravidla ostražitý a nedůvěřivý, ale pokud se jeho pán chová v přátelském duchu, pes tomu hned porozumí a chová se také tak. Je to přátelské plemeno, které neútočí na lidi. Jeho odvaha je neuvěřitelná, ale nepotřebuje si nic dokazovat. Někdy může být nedůvěřivý. To však není bázlivost. Nikdy není nervózní a roztěkaný. Na nové situace a předměty zpravidla reaguje opatrně.

Emoce vyjadřuje velmi nenápadně, nepropadá nadšení ani panice a rád si žije v monotónním klidu. Jako by si byl plně vědom své síly a žije si ve vlastním světě. Je trpělivý a umí být velmi přítulný, vlídný, mazlivý a rodině plně oddaný. Je vhodný i pro začátečníka, který si předem plně uvědomí jeho povahové zvláštnosti. Je to vyrovnaný pes s velkým sklonem k nezávislosti.

S ostatními psy nemívá problém, pokud nepřichází nabídka do pranice z druhé strany. Malých ani těch drzých psů si zpravidla nevšímá a přehlíží je. S kočkami ani jinými domácími zvířaty nemívá nejmenší problém. Někdy má tendence honit, či dokonce napadat na pastvinách velká zvířata, jako např. skot či koně.

Je nutné stále si uvědomovat jeho značnou samostatnost v jednání a malou snahu poslechnout. Neznamená to, že by nebyl schopen se naučit některým cvikům z poslušnosti, na to je chytrý dost, jen nemá potřebu poslouchat. Toto je vlastnost, kterou ne každý člověk je schopen u psa tolerovat. Na jeho výchovu je nutné mít medvědí trpělivost.

Nesnáší jakékoliv stereotypní cvičení. Je nutné se snažit být ke psu od počátku důsledný, aby pochopil, že komunikace s pánem je důležitá. Feny jsou zpravidla poddajnější a vstřícnější ke spolupráci. Svéhlavost je u tohoto plemene výrazná vlastnost a s ní ruku v ruce jde i zmiňovaná neposlušnost. Rád rozhoduje dle vlastního instinktu a přesvědčit ho, že to má dělat jinak, je často nadlidský výkon. Proto je velice důležité ho hned od nejútlejšího věku vést alespoň k základním cvikům poslušnosti, a to jsou chůze na vodítku a přivolání. Jak s chůzí na vodítku nebývají až tak velké problémy, s uposlechnutím na přivolání jistota nebude nikdy. A protože někteří jedinci mají i sklony k toulání (což je způsobeno samostatností), je u většiny jedinců poměrně problematický pohyb na volném prostranství „na volno“. Co se nenaučí v mladém věku, kdy ještě hledá oporu ve svém pánovi, v dospělosti se nenaučí.

Jeho hlavní pracovní náplní by mělo být hlídání, procházky a dělání společnosti své rodině. Neoplývá velkým temperamentem, není rychlý, ale dokáže být vytrvalý. Dlouhé procházky má velmi rád. Je také výborným canisterapeutickým psem, čehož využívají zejména v Americe. Na Newfoundlandu a na Aljašce pracuje i dnes coby saňový pes. V první půlce 20. století nosil či vozil jak munici, tak topné oleje. Dnes jsou věci, které přepravuje k jinému využití a se stejnou houževnatostí. Občasné zaměstnání potřebuje. Pokud se bude extrémně nudit, může mít sklony ke zbytečnému štěkání nebo devastaci čehokoliv.

Kam s ním

Pyrenejský horský pes potřebuje dostatek prostoru. Rozhodně to není pes do kotce a ani v bytě nebude šťastný. Nejvhodnější je pro něj volný pobyt na zahradě s možností schovat se do boudy či do zastřešeného kotce. Přístřeší poskytující stín využije zejména v parném létě, v zimě se však rád nechá zasypat sněhem. Přesto jsou nevlídné sychravé dny, kdy se rád schová do závětří a odkráčí od přílišné plískanice schováním na suché místo.

I když je mu nejlépe v oplocené zahradě, potřebuje přítomnost člověka. Nechce být dlouho sám a chce být v přítomnosti své rodiny. Ocení i přítomnost svého pána běhajícího po zahradě se sekačkou anebo dětí stavějících sněhuláka. Je to přírodní plemeno, které má rádo čerstvý vzduch, jakékoliv počasí, ale upřednostní sníh a zimu. Není to samotář ani individualista.

Autor: Eva Nohelová

Můj život s pyrenejem - život s osobností

Letos je to již 9 let, co do mého života přibyl jeden malý, dvanáctikilový bílý medvídek jménem – Monty. Dnes již můžu říct, že to byla událost zcela zásadní a důležitá, která můj život změnila a ovlivnila ho natolik, že už si další budoucnost bez pyrenejského přítele nedokáži představit. Díky Montymu jsem vklouzla do pyrenejského světa a zjistila, že pyrenej je silně návyková droga, bez které se nedá žít.

Začalo to tím, že jsme se přestěhovali z města na vesnici, do podhůří Jeseníků a jelikož náš dům pár let nikdo neobýval, zvykly si zde chodit na „návštěvy“ různé potulné existence. Můj pocit bezpečí byl velmi křehký a jedné noci, kdy opět venku neustále něco šramotilo a já netušila, jestli to jsou sousedovic kočky nebo další „návštěva“ a třásla se pod peřinou, jsem řekla dost. Bez pořádného hlídače tady nebudu a basta! Velká encyklopedie Hanse Christiana Raabera vykonala své.... Nádherný bílý pes s šedými znaky přes oči a uši a povaha, která se zdála až neskutečná. Po troše pátrání jsem uvěřila tomu, že autor „nekecal“ a začala shánět chovatelskou stanici, kde by takové krásné a milé medvídky měli. Osobní návštěva v CHS Almanach, která chovala ty nejlepší pyreneje u nás (což jsem tehdy ovšem netušila) a první osobní setkání s pyreneji „in natura“ udělaly své, domů s námi jel desetitýdenní Cyro Mountain Almanach, který byl ještě v autě přejmenován na Montyho. Můj výběr tehdy nebyl jednoduchý, štěňátka pyrenejů jsem nikdy živá neviděla a o standardu jsem měla jen velmi matnou potuchu, věděla jsem jen to, že to bude kluk, a že bude mít stejné znaky jako ten krasavec v holandské encyklopedii. Až později jsem zjistila, že znaky se štěňátkům a mladým psům velmi mění, než dostanou konečnou dospělou barvu a spoustě psů nakonec i zcela vymizí, takže jsem vlastně měla štěstí. Navíc pejskové na výběr byli čtyři.

Nakonec jsem v podstatě vybrala jen srdcem, malý Cyro mi byl nejvíc sympatický. Ukázalo se, že můj výběr byl víc než šťastný, už cestou domů, která autem trvala přes 7 hodin. Montymu bylo špatně a několikrát i přes tišící prostředek zvracel, přesto si co 2 hodiny kňučením řekl o to, že chce čůrat nebo kakat, jinak ležel u mě, byl klidný a hodný, choval se, jako bychom se znali odjakživa a jako by autem cestoval denně. Až mnohem později jsem zjistila, že už to byla předzvěst jeho budoucí povahy- klidné a mimořádně vyrovnané.

Montyho dětství bylo šťasné a radostné. Já, jako nezaměstnaná (což jsem při stěhování z velkého města samozřejmě netušila, že práce v tomto regionu bude problém), jsem se mu mohla celodenně věnovat a spoustu času jsme strávili touláním po zdejších úžasných hlubokých lesích a vůbec děláním čehokoliv, ale hlavně společně. Výchova malého Monťáska byla až směšně snadná. Ničemu nevzdoroval, nikdy neprotestoval a ty „správné kynologické“ povely a prostředky, jak donutit mladého psa poslouchat, jsme nikdy nepotřebovali. Kromě krátkého období puberty, kdy dočasně „ohluchnul“ a vše se mu muselo říct pětkrát, než si to v hlavince přežvýkal a poté buď splnil, či nesplnil, jeho výchova ve psa kulturního probíhala jaksi sama od sebe. Dnes je mu 9 let a můžu čestně říct, že na mě nikdy v životě nezavrčel a nikdy nezkusil „být šéf“, přesto, že není žádná bábovka a v případě napadení se umí účinně bránit. Musím taky říct, že jsme nikdy žádné výcvikové ambice neměli a cvičák a zkoušky jsou pro mě jaksi nestravitelné, proto záměrně říkám výchova a ne výcvik, nikdy jsem Montyho necvičila. Poslouchá proto, že chce, a ne proto, že musí, nemusí a ví to. Přesto toho nikdy nezneužil a vždycky se na něj můžu spolehnout. Tohle ovšem neplatí pro poslouchání jiných lidí, i třeba z rodiny. Např. moji mamču zná Monty velmi dobře, od malička a často k nám jezdí. Poslechne ji pouze, když u toho nejsem já, přitom si jich vůbec nemusím všímat. Pro příklad: Monty překáží mamce v cestě ke stolu, já stojím zády k nim a vařím, mamča mu řekne, aby uhnul- Monty nic, jen stojí, kouká na ni, směje se, vrtí ocáskem a nepohne se ani o centimetr. Tož mamča na něj znovu, aby uhnul (podotýkám, že „povel“ uhni zná), a důrazněji. Monty jen zrychlí mávání ocáskem a kouká na mě, jestli jako ji má poslechnout. Nikdy jsem ho neučila, aby nikoho jiného, než mě, neposlouchal. Když mu v závěru téhle akce lehce, jen tak mezi řečí, řeknu, aby teda uhnul, okamžitě vyklidí cestu a uhne. Později jsem zjistila, že se takto chová spousta pyrenejů, prostě nemají potřebu poslouchat kdekoho, komu se zamane hodnému madvídkovi poroučet. Poslouchají jen svého majitele, kterého berou jako rovnocenného partnera. Tato vlastnost se mi na nich velmi líbí. Montyho povaha je velmi vyrovnaná, velmi klidná, někdy skoro až lenivá. Je to takový ten rozvážný psí pantáta, který hlouposti a taškařice nedělá už ze zásady. Nikdy nebyl divoký a přehnaně hravý, ani jako štěně, nekousal, neškrábal, neničil žádné věci, říkali jsme mu malý dospělý. Už ve 3 měsících s vážnou tváří obcházel ploty kolem naší zahrady a pobafával na imaginární nepřátele.

Samozřejmě si taky hrál a i dnes si občas rád pohraje, ale velmi umírněně. K dětem je neuvěřitelně tolerantní, přestože děti nemáme a nevyrůstal s nimi. Ve vesnici má svůj dětský „fun club“, „smečku“ holek a kluků různého věku, kteří na něj už z dálky volají, když jdeme na procházku a věší se po něm. Pokaždé se blahosklonně nechá pomuchlat a jde dál. Stejně tak je velmi tolerantní k různým malým, otravným vesnickým voříškům, kterých tady, jako na správné vesnici, běhá spousta. Dokonce se s nimi stále snaží kamarádit a s každým se chce očichat, přesto že už se mu to párkrát nevyplatilo. Naprostá většina těchto „duší vesnice“ totiž bohužel nemá potuchy o socializaci a svůj život tráví uvázáni u boudy, v lepším případě v kotci a pokud utečou... Z dálky vrtí ocáskem, tož Monty taky vrtí a jde se seznámit, ovšem v závěru to většinou dopadne tak, že malý „podvraťák“ mu visí na hřívě, párkrát i na čumáku a Monty s kňučením a nechápavým výrazem hledí na prchajícího zloducha a na mě a čeká vysvětlení. V tomto se dodnes nepoučil.

Vychází bez problémů i s jinými dospělými velkými psy - samci, pokud nemají snahu ho napadnout. Má několik takových kamarádů - dva velké fundláky, se kterými se potkáváme na výstavách, u nás má kamaráda labradora Daka, který je o 2 roky starší, než Monty, čtyřletého dominantního bernského salašnického psa Bilba, který Montyho neustále pokouší a je opakovaně zklamán, že bitka se nekoná a tříletého zlatého retrívra Boba, který je stejné povahy jako Monty a kterého Monty nadevše miluje. Různé pokusy dominantnějších psů o vyvolání rvačky ignoruje a odehrává do autu odvrácením pohledu, zamáváním ocáskem a odchodem stranou. Brání se, až když je přímo napaden a v tom případě, pokud tomu nebrání nedostatek místa, či jiná nevhodná okolnost, útočníka v mžiku přitiskne k zemi a jakmile se vzdá, okamžitě ho pustí. Nutno podotknout, že to musel udělat za celý svůj dosavadní život pouze třikrát. Zvláštní je další Montyho vlastnost, a to, že má velmi pozitivní vliv na různá zvířata, což dodnes nechápu. Hlásí se k němu úplně cizí kočky, ovce, koně, kteří všichni, když jdeme kolem nich, nebo je potkáme na pastvinách, se hrnou se s ním přivítat a čichají se z bezprostřední blízkosti. Kamarádí tady s několika kočkami, které- kamikadze- se ho nebojí a neutíkají před ním. Ne, že by jim Monty něco udělal, s kočkami kamarádí, ale to ony nemohou vědět, že- nebo to ví? a většina vesnických psů je nejen honí, ale pokud kočku dostihnou, zabijí ji. Ty, co před ním neutekly, s ním kamarádí dodnes a seznamují s ním i svá koťata, už zdálky nám chodí naproti, očichají se, kočka se mu otře nahrbená o čumák, Monty jí olízne hlavu a jdeme si každý po svém. Mám ráda takové miciny, ale pokaždé jim říkám, ať se takhle hlavně nelísají k jiným psům. Doma mi Monty hlídá slepice a malá kuřátka a na gauči dělá pelíšek osmiletému kocourovi Teddymu, který se s rozkoší rozvaluje v jeho hustém, měkkém kožíšku, sousedovic jehňátkům olizuje čumáčky a velcí tažní koně, kteří se tady ještě celkem hojně chovají, se s ním zdraví, když se potkáme a snaží se ho očichat. Stejným uklidňujícím způsobem působí zřejmě i na lidi. Mnohokrát se nám stalo, že úplně cizí člověk ho např. ve městě u stánku chytil za hlavu, koukal se mu z očí do očí a vykládal mu, jak je krásný. Nebo tatínek vedoucí za ruku zhruba roční mimčo, které ledva chodilo, dítě najednou chytí a posadí Montymu na záda - jakože kůň. Takových příhod máme bezpočet. Kolikrát si říkám, že buď má opravdu na čele napsáno- jsem hodný, nebojte se, nebo dnešní lidi nemají už ani špetku pudu sebezáchovy. Přesto se i Monty umí, jako správný pyrenej, v jediném okamžiku proměnit v lítou šelmu, jsem-li ohrožena já nebo náš majetek. Tím myslím opravdu ohrožena, ne to, když např. na majitelku statného kavkazana někdo zamává a pes mu chce urvat ruku. Takové chování opravdu z duše nesnáším. Proto taky mám pyreneje a ne jiného pastevce či molossa. V tom spočívá jejich jedinečnost.

S pyrenejem můžete jít kamkoliv - na pouť, do města, do vlaku, narvané tramvaje, kde se na něj a na vás budou lepit spousty lidí, kteří mu budou šlapat po nohou a po ocásku a on to bude v klidu snášet, ale zkusí- li vám někdo ublížit, se zlou se potáže. I v tomto případě však kousne až v krajní nouzi a musím říct, že Monty to ještě nikdy udělat nemusel. Jedinečnost a pevnost té správné povahy pyrenejského horského psa je i v tom, že minutu po útoku na narušitele, či útočníka, potom, co nebezpečí pominulo, je z něj opět ten klidný, zlatý medvídek, který se s radostí přivítá s dětmi a přátelskému dědouškovi olízne tvář. Vím, že by za mě bojoval do posledního dechu, kdyby to bylo potřeba. Mezi námi se za těch 9 společných let utvořilo velmi silné pouto, díky kterému ani Monty nemá potřebu utíkat, ačkoliv plot je mizerný a prošel by jím i kůň.

Správně odchovaný malý pyrenej je štěně zvídavé, sebevědomé, hravé, které je radost vychovávat. Pokud nenarazíte na mimořádně sebevědomého a dominantního jedince, kteří se mohou vyskytnout u všech plemen, takoví psi potřebují samozřejmě odlišný přístup a s tím já zkušenosti nemám, nebudu zde tedy o tom psát. Svého Montyho jsem vychovávala pouze hlasem a za pomoci piškotů a jiných pamlsků. Učil se velmi ochotně a snadno, protože ani není tvrdohlavý a paličatý, jak někteří pyrenejové mohou být. Ale rozhodně zcela univerzálně platí, že na pyreneje jedině po dobrém, s láskou, klidem a přístupem - já pán, ty pán. Nejdůležitějším pravidlem při výchově malého pyreneje je důslednost a spravedlnost. Pyreneje nikdy nezotročíte, nikdy nebude do zblbnutí přinášet aport nebo lehat a vstávat, aby se pánovi zavděčil. Udělá to jednou, dvakrát a po třetí si pomyslí o vás své a odejde. Ne proto, že by nechtěl poslechnout, ale protože má hlavu, kterou nemá jen na ozdobu a to, co nemá žádný smysl, dělat nebude. I pyrenej může skládat zkoušky poslušnosti, jsou u nás takoví, ale tvrdá výchova a výcvik alá německý ovčák, jeho krásnou ušlechtilou povahu akorát zkazí a dosáhnout můžete jen toho, že psa zlomíte a za a) se vás bude bát a poslouchat ze strachu nebo za b), v něm vzbudíte agresivitu a vychováte nezvladatelného tvora, kterého se později budete snažit zbavit. Pyrenej bude cvičit a třeba skládat zkoušky, nebo dělat obedienci, vodní výcvik, či záchranařinu, ale jen proto, že pána miluje a chce mu udělat radost, dobrovolně. V tomto duchu se musí odvíjet celá výchova. Nejdůležitější je navázat se svým pejskem ten správný důvěrný vztah, na vymezených pravidlech trvat a být vždy za všech okolností důsledný a spravedlivý. Správně socializovaný a vychovaný pyrenej je pes velice klidný, láskyplný, hodný, vyrovnaný a spolehlivý a je radost s ním podnikat veškeré akce, které si jen vymyslíte.

Autor: Soňa Furstencellerová

Sympatický bílý obr...

Více jak před deseti lety jsem se rozhodla pořídit si pasteveckého psa. Které plemeno bylo nejasné, ale po prvním setkání s velkým pyrenejským horským psem bylo naprosto jasno...byla to snad otázka života a smrti, jelikož mne tento neskutecně sympatický bílý obr fascinoval. První pyrenejský horský pes byl doma, jeho výborná povaha, elegance a šarm, mne stále ohromovaly. To byl počátek mé chovatelské stanice, do dnešního dne má rodina žije s velkým pyrenejským horským psem.

Je kupodivu, že fena mé děti považuje za své a bez jakýchkoliv výhrad dětem dovolí hladit štěňátka, byť jeden den stará. Společně štěňátka vychováváme a připravujeme pro nové, laskavé majitele. Naše fenky žijí s námi, v letních měsících jsou schované doma před úporným teplem, v zimě jsou venku a radují se z každého čerstvě napadlého sněhu. V oblibě mají rozkousávat led.

Pyrenejský horský pes mne nejvíce uchvátil svou výtečnou povahou, je velmi bystrý, bedlivě pozoruje své okolí, na procházkách vždy dbá na bezpečnost svěřených osob, považuje to za poslání. Je až pozoruhodné, že je schopný během pár sekund vydedukovat povahu člověka a jestli je jeho lidem nebezpečný, nebo nikoliv. Nikdy se nemýlí, mí úžasní psi mne o této schopnosti mnohokrát přesvědčili a vím, že jejich intuici můžu bezvýhrady věřit.

Přičemž pyrenejský horský pes není pro své okolí nebezpečný, ještě jsem se nesetkala s případem, kdy by pyrenejský horský pes bezdůvodně napadl človeka. S mými fenkami Bélestou a Berenicou Moravský květ chodíme na dlouhé procházky, navštěvujeme naše známé a štěňátka.

Docela mne překvapila zdravotní stránka pyrenejského horského psa, tohle starobylé plemeno není zatíženo žádnou chorobou vlivem přešlechtění, ba naopak, v pyrenejském horském psu naleznete přítele na krásných deset let.

Autor: Kateřina Frebortová

Sportovní kynologie a pyrenejský horský pes

Pyrenejský horský pes byl chován jako většina pasteveckých psů k ochraně stád a domova. Pyrenej, je pes velmi inteligentní s vlastním uvažováním a nezávislostí. Je velmi těžké ho motivovat k určité činnosti v určitém čase, kterou on zrovna neshledává důležitou. Samozřejmě se to netýká chování, které je mu vlastní a je součástí jeho přirozeného instinktivního jednání.

Ke sportovní kynologii jsem se dostala ve svých 12 letech, kdy jsem začala navštěvovat kynologické cvičiště se svým německým ovčákem. Ovčák je pes, kterému je nutné se neustále věnovat a neustále mu povely připomínat. Dle mého názoru to není pes s vlastním myšlením, vlastní osobností a rozumem. Po zvážení všech okolností jsem se rozhodla pro koupi pastevce. Psa, který má svůj vlastní rozum, své vlastní rozhodovací schopnosti a je ve zkratce řečeno „pan pes“. Ankaru jsem začala vodit na cvičák v 9 týdnech věku. Pro mě je velmi podstatná socializace psa. Kontakt s ostatními psy, cizím prostředím a lidmi pro ni byla veliká škola. První cílem u Ankary bylo naučit ji alespoň základy poslušnosti. Trénink probíhal formou hry a vždy jen krátkou dobu s dlouhými přestávkami mezi jednotlivými sekcemi úkolů. Každé malé štěně potřebuje mít výcvik zajímavý, svižný a krátký. Jakmile je na štěněti znát, že je unavené, nesoustředěné je nutné výcvik na chvíli ukončit, pohrát si, nechat ho proběhnout. Ankara je velmi inteligentní pes a neříkám to jen proto, že je můj. Jednotlivé cviky ji stačilo 2x až 3x v klidu vysvětlit, naznačit a jakmile to pochopila a provedla správně, dostala velmi silně najevo jak je šikovná. Takhle jsme postupně zvládly přivolání, chůzi u nohy, obraty u nohy, sedni, lehni, vstaň a nabalovali mnoho dalších. Dopracovali jsme to tak daleko, že Ankara dnes zvládá poslušnost dle zkoušek sportovní kynologie ZVV1.

Součástí sportovní kynologie je beze sporu nejen poslušnost, ale taktéž stopování a obrany. Doma mám 3 pyrenejce a u každého z nich můžu říci, že stopování milují. Začala jsem nedávno pracovat i se svou 9ti týdenní fenkou Atlantou a stopování si oblíbila. Problém, který u pastevců je, jsou obrany. Ankaru jsme rok přemlouvali, aby projevila zájem o figuranta. Přemluvili jsme ji natolik, že se zakousne do hadry, pevně drží, ale nevidí pointu v tom, útočníka na povel zničit. Bere to jako velikou hru na přetahovanou.

V naši kynologické organizaci vždy jednou ročně pořádáme závody. S Ankarou jsme startovali prvním rokem našeho tréninku v ZZO a vyhráli první místo. Dovoluji si říci, že jsme porazili i ovčáky a jiná pracovní plemena. Na základě těchto výsledku jsme podstoupili zkoušky dle ZZO. Na tuto zkoušku máme certifikaci s ohodnocením výborná. Následující rok jsme závodili v kategorii ZVV1 – bez obran. V této kategorii jsme se taktéž umístili na krásném prvním místě. Certifikaci na vyšší zkoušky, počínaje ZM, ZVV, ZVV1 a další není v našem případě možné získat. Vždy bychom vyhořeli na obranách.

Ze svých zkušeností nejen s Ankarou, ale i spousty dalšími psy, kteří mi na cvičáku prošli rukama, můžu konstatovat, že každý pes se dá vycvičit. Je to vše jen otázkou Vaši ochoty, píle, času a nekonečné trpělivosti.

Autor: Markéta Langerová

Pyrenejský horský pes a canisterapia

Ako chovatelia či priaznivci pyrenejských horských psov, mi určite dáte za pravdu, že pyrenej je dobráčisko od kosti a keď na vás pozrie, máte pocit, že vám tento úžasný pes vidí priamo do duše.

A ako canisterapeut? Keď prišiel náš Einstein „ na scénu“ stretávala sa riaditeľka Slovenskej asociácie psích terapeutov s rôznymi narážkami na našu adresu, hlavne od terapeutov s malými plemenami. Pravdepodobne to bolo preto, že pyreneji na Slovensku nepatria medzi veľmi rozšírené plemeno a tak nemali možnosť spoznať jeho úžasnú povahu a dobré srdce. Využitie pyrenejských horských psov je skôr bežnejšie v Holandsku. Ale čas ukázal, že nemali pravdu a „Pupík“ ako je Steiny nazývaný medzi malými či veľkými kamarátmi bol razom hviezdou, všade kde sa objavil. Ako sme sa ku „kaniske „ vlastne dostali? Pôvodne sme si Pupíka vybrali ako maznáčika a nikto netušil, že sa veci takto vyvinú. Zaujímala som sa o tento spôsob liečby a pomaly sa začalo ukazovať, že náš medvedík sa ťahá za ľudmi s rôznymi druhmi postihnutia. Veľmi silným momentom pre mňa bolo ako sa na výstavisku pri nás pristavila pani na invalidnom vozíku aby poobdivovala psy. Pupík k nej prišiel a položil jej tú jeho ťažkú hlavu na kolená a nechal sa hladkať.

A takto sa to začalo

O výcviku som uvažovala ale neskôr, až keď som na Vianoce našla náš výcvikový preukaz s termínom nástupu pod stromčekom. Výcvik sme absolvovali úspešne, prešli sme všetkým čo sa od nás očakávalo, Steiny zvládal bez problémov eskalátory, otáčacie sa dvere, pohyb v úzkych priestoroch, presklené schody, biele plášte, chôdzu vedľa invalidného vozíka, rušné prostredie, výťahy.... a napriek jeho pyrenejskej tvrdohlavosti skúšky zložil na 132 bodov čiže výborný. Počkali sme teda na preukaz canisterapeutického týmu a známku zo Slovenskej asociácie psích terapeutov a tiež známku a potvrdenie od Slovenského Červeného kríža a tým sa Steiny stal oficiálne prvým pyrenejským horským psom canisterapeutom na Slovensku. Každý psí terapeut si vyberá svoju cieľovú skupinu. Einstein si vybral deti. Veľmi som sa potešila, keďže sama mám deti veľmi rada. Nechodíme pomáhať výhradne len chorým deťom, stretávanie sa so psom má nezastúpiteľnú úlohu aj pri výchove zdravých detí k nesebeckosti , láskavosti a zodpovednosti voči živým tvorom. Deťom psík pomáha aj pri ľahšom nadväzovaní vzťahov, posilňuje pocit bezpečia a istoty, prípadne pri zvyšovaní sebadôvery najmä pri deťoch s poruchami reči.

Steiny a ani iný pes canisterapeut nie je naučený perfektnému sebaovládaniu. Ak myslíte , napríklad pri malých deťoch, že si psík musí nechať robiť všeličo, ako napríklad znášať ťahanie za chvost , alebo strkanie prštekov do nosa, očí alebo uši ste na omyle. Pes je živé zviera , nie plyšák. Poskytuje deťom radosť , zábavu a má právo dostať späť to isté a nie týranie. Je to obojstranný vzťah. Ak má mať canisterapia u detí zmysel musia si deti psíka vážiť , tešiť sa naň ako na kamaráta a samozrejme musia ho rešpektovať, čo pri psíkovi „našej „ veľkosti väčšinou nie je problémJDetičky učíme, že hoci je Pupík veľký, treba sa k nemu správať ako keby to bol malý krehký psík, čiže veľmi jemne. V praxi sa stretávame s rôznymi deťmi, spoznávame veľa osudov, ale Steiny vždy perfektne odhadne situáciu a svojim kamarátskym prístupom nakoniec nenápadne došťuchá malého pacienta a niekedy veru aj rodičov, k aktivite, ktorú potrebujeme vidieť. Naši malí kamaráti majú fyzické alebo psychické druhy postihnutia ale ako som už písala pôsobíme aj medzi zdravými deťmi , napríklad v škôlke „ u nás“ v Trebaticiach alebo na rôznych prednáškach o canisterapii. Steiny má veľmi rád všetky deti, špeciálne tie dve naše, ale jeho špeciálnou láskou je osem ročné veľmi ťažko postihnuté, ležiace dievčatko Timea. Stačí keď poviem poď ideme za Timkou a drobček ide prevaliť bránu a v tom momente už „stepuje „ pri aute. Ale vo všeobecnosti sa vždy veľmi poteší keď vidí, že nesiem jeho „špeciálny“ červený postroj, lebo vie, že ide niekomu urobiť radosť.

Takže ak vám niekto niekedy povie, že pyrenejský horský pes nie je vhodné plemeno pre canisterapiu, veľmi sa mýli, pretože neexistuje ideálne plemeno ale pyrenej má určite výborné predpoklady na to aby sa psím terapeutom bez väčšej námahy stal!

Autor: Adriana Valentovičová