Pyrenejský ovčák se teprve v průběhu 1.světové války dostal do povědomí širší veřejnosti. V roce 1916 napadlo některé důstojníky, že je škoda nevyužít dobrých vlastností těchto psů jako jsou čichový smysl, rychlost a vytrvalost. Z rozkazu armádního velitele zabývajícího se používáním psů ve válce bylo velké množství ovčáků rekrutováno a odvedeno. Stali se poslušnými a nejoblíbenějšími psy, kteří přinášeli hlášení ve francouzské armádě. Rovněž se uplatnili jako sanitární psi a při hlídkách. Žádné jiné plemeno psů nevykazuje tolik padlých jedinců svého plemene ve válce. V roce 1921 se vytvořila první skupina milovníků pyrenejských ovčáků pod vedením plukovníka Toleta. Tato skupina lidí předložila v témže roce vypracovaný standard s krátkým popisem typu“face race“ organizaci „Société centrále canine“, ale bezvýsledně - nebyla přijata.

O dva roky později byl ustanoven spolek, který se zasadil stejně jako o ovčáky i o horské psy. Prezidentem byl Sénac Lagrange, který hrál důležitou roli v dějinách obou plemen. V roce 1962 byl pyrenejský ovčák uznán jako plemeno organizací „Société centrále canine“. Tehdejší standard zůstal prakticky dodnes zachován. Zvláštním označením PO je lstivý a bystrý výraz. Mimika je často plná nuancí, zrcadlí zvědavost, pozornost a nedůvěru. Pohyb je nanejvýš živý.

Chůze je lehkonohá, prostorná, plynulá. Minimální velikost a maximální energie a temperament, tak to chce standard. Tito psi ve světě skládají zkoušky záchranářské, lavinové, stopařské, ale nejsou výjimky kdy mají i zkoušky obranářské. Rovněž se uplatní v práci se stádem nebo na agility.

autor: Helena Hudečková