Historie pasteveckých psů

Nejstarší nalezené pozůstatky velkých mohutných psů se zkrácenou lebkou  pochází z Asie (rozsáhlé plochy Ladožského jezera, poblíž Krasnojarsku, u břehů Amuru, přítoků Abakana, západního Kazachstánu, Krymu, Moskevské a Smolenské oblasti ) a jsou staré přibližně 20-30 tisíc let př.n.l. Lidé používali tyto psy jako ochránce stád. Jejich úkolem bylo střežit svěřený majetek před nebezpečím ze strany divokých šelem (vlků, rysů, medvědů, lvů...) Pracovali samostatně po několik měsíců, a po tuto dobu se o sebe museli postarat samy. Kontakt s člověkem byl tedy minimální. U kočovných kmenů zajišťovali bezpečný doprovod. Původ velkých pasteveckých psů z Asie dokazují nejen vykopávky, ale i biotop a způsob života obyvatel až do současnosti. Za prapředka je považován tibetský mastif (dnešní tibetská doga) . Ten dal vznik původnímu mongolskému pasteveckému psu, který se posléze rozdělil na středoasijského pasteveckého psa (původní typ), kavkazského pasteveckého psa (pozměněný typ) a anatolského pasteveckého psa (s příměsí krve jiných psů), který pochází ze suchých oblastí Anatolie. Tito psi se díky kočovným kmenům dostávali dále do Evropy, kde docházelo ke křížení s místními psy a vzniku nových pasteveckých plemen. O vzniku bílých pasteveckých psů, kam také pyrenejský pes patří, existují dohady, že jim dal vznik bílý akbash (anatolský pastevecký pes). Jeho stavba se od nich ale dosti liší, i když pyrenejský pes ji připomíná nejvíce. Jestli je tedy PHP přímým potomkem tibetské dogy, nebo ne, není jasné, stejně jako původ obyvatel Pyrenejí - Basků. Vyvstává otázka, jestli Baskové se svými psy přišli z Asie, nebo jestli žili v pyrenejských horách dávno před tím. Jak tomu bylo se nejspíš nikdy nedozvíme a tak zůstává původ tohoto jedinečného plemene navždy zahalen tajemstvím.

   "Původní pastevečtí psi při boji s vlky"

 autor: Barbora Píšová

Historie pyrenejského horského psa

 Jak už bylo zmíněno v předešlé kapitole, kde se vzal PHP ve své zemi původu není jisté. Jisté ale je, že bílí psi, označení názvem „patou“, střežili na svazích Pyrenejí stáda hovězího dobytka a ovcí odpradávna. První písemná zmínka pochází z roku 1441, tuto činnost vykonávali však mnohem dříve. Pyreneje se rozkládají jako přirozená hranice mezi Francií a Španělskem. Tvoří pohoří o délce 450 m s nejvyšším vrcholem Pico d´Aneta (3404 m.n.m.). V Pyrenejích můžete narazit na jeleny, divoká prasata, divoké kočky, kozorohy a také medvědy. Jelikož jsou značně rozsáhlé a dříve byly i těžko přístupné, pod označením patou nebylo jedno plemeno, ale spíše mnoho typů podle oblastí, z nichž se nejzřetelněji rozlišují mohutní psi v tmavými plotnami, žijící spíše v údolích a u lidských obydlích (dnešní pyrenejský mastin) a lehčí typ, s bílou delší srstí, který se vyskytoval ve vyšších a méně dostupných oblastech. Patou sloužil  i jako hlídač na hradech a zámcích. V roce 1407 vlastnila hraběnka von Foix smečku těchto bílých psů. Ve stejném roce historik Labedanes Boudette zaznamenal, že od roku 1350 jsou pyrenejští psi používáni jako strážci hradu Foix, Lourdes, Pau Orthez a Carcassonne.

"Hrady Carcassonne, Foix a Lourdes - místa, jež byla střežena pyrenejskými psy..."

V roce 1675 se píše o cestě do Pyrenejí madam Maintenom, metrese Ludvíka XIV., kterou doprovázel Dauphin (následník trůnu). Byl uchvácen krásnými psy a získal 8 měsíční štěně. V Pařiži s ním vzbudil značný zájem a od té doby bylo plemeno populární na okolních zámcích a šlechtických sídlech. Patou se tedy začal po jedno století chovat jako hlídací pes šlechticů a jako pasteveckých pes chudých pyrenejských obyvatel, kteří preferovali bílé psy, aby je lépe rozlišili od šelem. Znakové prodávali pro větší oblibu šlechticům.

Počátkem 19. století, s úbytkem vlků a medvědů, začal ztrácet i pyrenejský pastevecký pes svoji úlohu. V době, kdy se začalo s čistokrevnou plemenitbou byl patou chován ve své domovině jen zřídka. Mnoho psů bylo prodáno do Francie, Belgie a Anglie, přičemž mnoho z nich bylo pochybného původu. Fenu patou - Maidu vlastnil i skotský spisovatel Walter Scott, kterého přivezli vojáci ze Španělska do Anglie (1816). Jelikož pyrenejského psa Cabase vlastnila i královna Victorie (1850), jeho obliba značně stoupla a v roce 1885 byl první pyrenejský horský pes registrován v anglickém Kennel clubu. V roce 1815 se dostal první pyrenejský pes do Ameriky k J. S. Sinnerovi, vydavateli časopisu The doga and the Sportsmann. Později (1825) dostal darem  od francouzského generála Lafayeta další dva krásné PHP. Tentýž generál psal v roce 1824 zprávy o válečném využití těchto psů. Na francouzské výstavě roku 1863 byli předvedeni tři tito psi. Byli ovšem velmi rozdílní. Lepší to bylo o dva roky později a v letech 1878, kdy M. Dutrey vystavoval šest pyrenejských psů. Oficiální zájem kynologické veřejnosti přišel roku 1882 a PHP byl vystavován jako Chiens de Montagne a poil longs. Badatelé Theodor Dretzen a jeho přítel hrabě H. von Bryndlant procestovali celé Pyreneje při hledání typických pyrenejských horských psů. Z předvedených 350 se jim ovšem líbilo pouze šest. Dretzen si proto pořídil několik nejlepších, kteří vytvořili základ jeho chovu se jménem Zaila. Na popud obou pánů byl v roce 1907 založen v Argelles Club du chien des Pyrénées s předsedou M. E. Byasson. V témže roce vznikl i konkurenční klub v Cauterets, založený hrabětem de la Chevreliére s názvem Pastour Club. Každý klub vydal svůj rozdílný standard (již o tři roky dříve byl však sepsán standard, kde za hrubou vadu byla považována velká nebo příliš těžká hlava, světlý nos a oči, křivé nohy a otevřené tlapy). Oba standardy byly ovšem rozdílné, což mělo nedobrý vliv na další vývoj plemene. Přesto v roce 1911 dostal pes Porthos titul francouzského šampiona od prezidenta francouzské republiky.

První světová válka způsobila v chovu značné ztráty, francouzské kluby zanikly a psi, kteří přežili, byli špatně živeni a nebyli dostateční. Po první světové válce (1923) byl založen (obnoven) klub s názvem Réunion des Amateurs de Chiens Pyrénées (RACP), jeho prezidentem byl Bernard Sénac – Lagrance. Jeho cíl bylo provozovat chov pyrenejského psa systematicky a racionálně. Navíc byl přepracován standard z roku 1907.Ve dvacátých letech se chovatelé rozcházeli v názorech na velikost a stavbu plemene. Jednou stranou byl upřednostňován velký mohutný typ a druhou typ štíhlejší. Také na barvu nebyly názory jednotné. Díky této nejednotnosti a chovatelům – množitelům, nevypadala budoucnost PHP dobře. Druhé světové válka na plemeno také těžce dolehla a byly velmi sníženy počty psů. Uvažovalo se tedy o osvěžení krve jinými horskými psy. Naštěstí se pesimistická proroctví nevyplnila a PHP si vydobyl pevné místo v kynologii. V roce 1931 byl zapsán první PHP v Americe a  v roce1933 zastřešen v American Kennel Clubu. V Německu byl zastřešen  (1934) v německém klubu pasteveckých plemen (Klub für Undarische Hirtenhunde e. v. VDH) Dnes pyrenejského psa zastřešují kluby v mnoha evropských zemí a USA.

" Malířské vyobrazení pyrenejských psů"

"Aconge z Mogadoru"

"ICH.Buck ze Švestkové aleje majitelky Blanky Mráčkové"

"Askia Ušlachtilych psov, Rodentáli Aba, Buck ze Švestkové aleje"

"Albert Sochůrkův ranch"

"Aska a Amanda Farma Štěkot"

"ICH.Corrado a Darka Farma Štěkot"

"Dyk a Eben Farma Štěkot"

"Austin Bear Dogmania"

"Airen v Kocábech"

"Anabelle, Addis a Amor Filipův Dvůr"

Za poskytnutí fotografií děkuji p.Blance Mráčkové, p.Štěpánce Hrádkové, p.Kateřině Frebortové, p.Fürstencellerové a p.Filipové

autor: Marie Fictumová